» Bad job VI. » Posted by Tomáš Wojnar
No… kdo by kdy řekl, že mi jednou zachrání život hloupá žvýkačka? Jak? Jednoduše, vždycky když začnu žvýkat mentolovou žvýkačku, kýchnu. Nevím proč, prostě to tak je. Jedno takové kýchnutí díky žvýkačce se stalo přesně tím rozdílem mezi životem a smrtí, který nemáte šanci ovlivnit. Prostě náhoda nebo taky jak se s oblibou říká „z prdele klika“.
Celá tahle prekérie se udála v Londýně, ale ne v tom Londýně, v Londýně v Kentucky. Co jsem tam dělal je teď vedlejší. Důležitější je, jak mi ta žvýkačka zachránila život. V tomhle Kentuckém Londýně je restaurace, nějaký Gondolier Italian cosi… čtyřhvězdičková pizzerka, kde vaří fakt parádně, to se musí nechat. Horší na tomhle podniku je to, že velká skleněná okna míří na cestu a při zdejší obsazenosti v poledne nemáte moc šancí vybírat si, kam se posadit. A tak se stalo, že u jednoho takového okna jsem skončil i já. Dal jsem si výborné Spaghetti a La Gondolier (zelený pepř, houby, pepperoni atd.), trochu kalifornského a vodu. Jako desert jsem pak málem schytal kulku do hlavy. Naproti přes cestu totiž není nic než křoví, houštiny a všelijaký neprostupný sajrajt. V tom porostu pak dřepěl snajpr a zmáčkl to přesně ve chvíli kdy mi hlava cukla kýchnutím dopředu. Co se dělo pak byl docela šrumec. Chápejte, tahle pizzerka dává slevy na jídla policajtům a vojákům, takže jich tu bývá poměrně dost. Co jsem ale netušil, bylo, že tentokrát tam jsou kromě těchhle chlapíků i jiní, trošku tvrdší hoši. Skleněná výloha nad mou hlavou se rozprskla jako balonek s vodou, když ho hodíte z okna. S tím rozdílem, že tentokrát mě nekropila voda ale střepy. Řeknu vám, nic příjemného o není, to mi klidně věřte. Reflex naštěstí zapracoval, takže z kýchnutí jsme přešel plynule v kotoul, přičemž jsme vzal stůl s sebou a převrátil ho nad sebe. Dřív než stihl někdo pořádně zareagovat byl jsem za barem a s očima jako tenisáky sledoval, co se děje. Adrenalin jsem tou chvíli měl už mimo všechny tabulkové hodnoty. V restauraci nastalo peklo. Drsní kluci, podle všeho bych je typl na Delťáky, se s ničím nepárali a když viděli jak mizím za barem, začali to za mnou šustit ze všeho co měli po ruce. Tihle borci mají vkus, ve výzbroji mají krom Berret a SIG Sauerů i české CZ 75, ale co si budem nalhávat, s těma je lepší házet než střílet, máte pak větší šanci něco trefit. Směrem od okna se začaly do baru zavrtávat náboje větší ráže, což znamenalo, že snajpr to nevzdal. Tak jako tak, byl jsem pěkně v hajzlu. Co mi spasilo život bylo hned několik faktorů: za a) Amíci jsou tupci, b) skoro každý z těch tupců má zbraň. Jak už jsem říkal, tahle pizzerie bývá díky slevám kolem oběda plná cajtů a zelených mozků. Když se začlo střílet, tihle borci vytáhli bouchačky taky a nastal masakr. Drsní kluci pochopili, že před touhle akcí možná měli uvědomit místní, že se něco semele, ale to už bylo pozdě. V nastalém zmatku kdy jedni mířili na druhé a druzí na mě jsem proskočil k zadnímu východu a naklusal na parkoviště. Samozřejmě čekali i tam, ale naštěstí umím střílet taky a můj hranatý miláček Glock je kurevsky přesný i na 50 metrů. Po pár ranách pochopili, že nebudu tak snadný cíl a začali se krýt – šance pro mě. Naskočil jsem do auta, div jsem nevyrval dveře a se skřípěním kol vysmahnul na cestu. Málem jsem při tom srazil cyklistu.
S autem jako cedník se mi podařilo zahnout směrem na Daniel Boone National Forest. Doufal jsem, že se ztratím v lese. U Wood Creek Lake tenhle plán vzal za své. Pověsil se na mě apache a pumpnul do mě dávku, která by roztrhala i tank. Dál si jen pamatuju, jak se mi nad hlavou míhá střídavě nebe, cesta, svodidla a voda…