» Nemocnice U Nemilosrdných bratří » Posted by Tomáš Wojnar
„Ahoj Viléme, tak jak to vypadá?“
„Co máš konkrétně na mysli?“
„Ta operace dnes, vždyť víš.“
„Jo, tohle. No, řekněme, že se může něco zvrtnout.“
„Chápu.“
„Marku…“
„Ano?“
„Nezbabrej to jako minule.“
„Copak můžu za to, že to ta kráva přežila?“
„Jo, byla přece tvůj pacient.“
„Ale…“
„Žádné ale, byl to průser, to moc dobře víš! Ta holčička dneska… nesmí se dožít rána.“
„Já vím, neboj, to srdce budeš mít.“
„To doufám, klient není moc trpělivý.“
„Jak jsem, řekl, budeš ho mít. Ty hlavně zajisti, ať se pořádně zametou všechny stopy.“
„O tohle se zase nemusíš bát ty, nechceme mít přece na krku poldy.“
„No právě…“
„Ty, Marku, přijdeš dnes večer s Janou k nám? Žena pořádá malý večírek.“
„Dnes ne, máme výročí a chceme si ho užít v soukromí. Navíc chci jít ráno běhat a to s kocovinou moc nejde.“
„Jasně, tak zatím a nezapomeň…“
„Já vím, nemám to zbabrat…“
Některé operace se prostě nezdaří, jiné mají neočekávané následky. Pacienti občas umírají, to se stává. Nejde-li o podezřelé případy, málokdy se provádí pitva. A příbuzní? No, řekněme, že málokoho by napadlo, koukat se, jestli jejich pozůstalí mají všechny orgány na svém místě. Není to zrovna nejmorálnější byznys, ale kdo by se v dnešní době díval na morálku. Hlavně když vám za černé svědomí někdo velmi štědře zaplatí. Zprvu se zdráháte, ale čím je částka vyšší, tím míň se hledí na nějaké principy. A po pár „nepovedených“ operacích se člověk i docela obrní. Vždyť, co je vlastně život? Jednou stejně každý umře, tak proč si na té cizí smrti trochu nenapakovat kapsy?
„Ahoj, miláčku, jak to šlo v práci?“
„Nebavme se o tom, koupil jsem víno, uděláme si pěkný večer.“
„Hmm… tuhle značku neznám, co je to?“
„Je z domácí vinice jednoho pacienta, dárek za dobře odvedenou práci.“
„Vypadá draze, asi budeš vážně tak dobrý chirurg, jak se o tobě říká. Víš, právě proto tě tak miluju. Zachraňovat životy… a já jsme jen učitelka.“
„Vždyť učitelé taky dělají záslužnou práci, bez škol by nebyli doktoři a bez doktorů…“
„No jo no jo, ale přeci jen… vždyť víš, jak jsem to myslela. Víš, že u vás v nemocnici je teď jedna moje žačka?“
„Vážně?“
„Jo, dneska ji měli operovat, Anička Rozpustilová, takový kudrnatý skřítek. Má něco s bříškem.“
„Jak že jsi říkala to jméno?“
„Anička, Anička Rozpustilová. Je hodně talentovaná, říkala jsem ti o ní, chodí i ke mně do kroužku, na to kolik jí je, skvěle maluje. Jednou z ní určitě něco bude. Je ti dobře?“
„Ale jo jo, je mi… skvěle.“
„Nevypadáš tak, jsi celý bledý. Vážně se v práci nic nestalo?“
„Ne, já jen, trochu se mi zamotala hlava. To bude asi z těch výpadů z desinfekce.“
„No, když to říkáš, pojď, taky mám pro tebe překvapení… v ložnici.“
Ať už někdy chceme nebo ne, stíny svědomí si nás občas najdou. Někdy dřív jindy později, záleží na náhodách, snad osudu, ale hlavně na nás samotných. Může se nám zdát, že jsme skály, kterými nikdy nic nepohne. Ale minimální zbytek lidskosti se vždy někde vynoří a zahlodá v naší duši jako titěrný červíček. Ale každý červíček ukazuje na to, že něco není v pořádku, že je něco zkažené. Někdy stačí i úplná maličkost.
Běhání mi dělá dobře. Jo je to pro mě dobré. Jasně, že je. Sakra, když je to dobré, tak proč se o tom musím pořád sám sebe přesvědčovat? Jsem doktor, tak vím, co je pro mě nejlepší. Hele školka. Takhle brzo ráno, divím se, že se jim chce na procházky hned takhle z rána. Pěkná učitelka. Hmm…
„Aničko, pospěš přes ten přechod honem!“
Aničko?
Někdy… někdy se život změní ve vteřině. Někdy ve vteřině skončí. Jen málokdo má to štěstí dostat před smrtí rozhřešení. Někdo to štěstí má. Někdo má tu smůlu.
„Doktore, probírá se, doktore!“
„A heleme, Marku, kam jsi to koukal? Zas po nějaké sukni, co? Copak nevíš, že se máš dívat, když přebíháš přes přechod?“
„Vilé… me…, co?“
„Mlč… Sestro, uspěte ho, budeme operovat… Možná jsi neměl tak moc sportovat, máš příliš silné srdce, málem by ho byla škoda…“