» Marbh » Posted by Tomáš Wojnar
„Hmm… pozoruhodné…“ Pousmál se, což u něj nebylo zrovna běžné, a následně si musel s mírným zamračením poupravit upadávající čelist. „…čemu vděčím za tvou návštěvu, Saless?“
Ze stínu za ním vystoupila štíhlá postava a svůdně zapředla: „Vždyť víš, že bez mé přítomnosti zde by ses unudil k smrti… ale počkej, ty už vlastně mrtvý jsi…“ a následně propukla v škodolibý smích.
„Připomeň mi prosím, proč vlastně trpím tu tvou mrzutou přítomnost zde?“ Otočil se k ní značně rozladěn tím, že jej opět vyrušila u jednoho z experimentů.
„Trpíš mě zde proto, že ti připomínám rozkoše, které jsi kdysi mohl mít a dnes je tvé ztrouchnivělé tělo nemůže přijmout.“ Při těch slovech poklekla a laškovně mu přejela prstem přes rozkrok.
„Kdybys nebyla tím, kým jsi, tak by mne takové počínání překvapilo, ale co bych také měl čekat od sukuby?“ Opovržlivě se na ni zadíval a pak ji prudce odstrčil.
Ďáblice se jako had smýkla po podlaze a zaujala jednu ze svých nejsvůdnějších poloh: „Mého pána zajímá…“
„Pokud ho něco zajímá, ať se přijde přesvědčit sám a neposílá mi tu podřadné služebné.“ Přerušil ji razantně.
„Podřadné?!“ Zasyčela, ale v zápětí se její hlas opět ponořil do medově sladké hladiny. „Vždyť víš, drahoušku, že vaše poslední setkání nedopadlo zrovna nejlépe.“
„Nedopadlo nejlépe pro něj.“ Nekromancer se pousmál, neboť vzpomínka na poslední setkání se se Salessiným pánem naplňovalo jeho ego škodolibou pýchou. Vždyť… kolik bytostí se může pochlubit tím, že před nimi poklekl sám pán démonů – samotný Satan? Pomyslel si.
„Ne nedopadlo… a věř, že ti to má stále za zlé.“ Pousmála se sukuba. „Ale ani ty jsi nezůstal bez následků, na to nezapomínej!“ Vyštěkla a její oči rudě zažhnuly.
„Ne, to nezapomínám, a věř, že i já mu jen těžko kdy zapomenu, oč mne připravil…“ Zachmuřil se černokněžník a hluboko pod jeho těžkou kapucí se setmělo tak, že i nejčernější noc vypadala oproti temnotě sálající z celé jeho podstaty jako nejjasnější den. „Proč jsi přišla? A mluv pravdu, nemám čas, hrát tvé hloupé hry…“
„Ale no tak, proč jsi zase tak nevrlý? Dobře víš, že jsem to nejroztomilejší stvoření jaké za tebou můj pán mohl poslat.“ Zapředla opět Saless. „Přece bys nechtěl, aby sem za tebou lezli ti obludní nohsledi pekel. Má přítomnost je pro tebe ta nejlepší…“
„Řekl jsem k věci!“ Zahřměl jeho hlas a i Saless na chvíli ztratila svůj sebejistý výraz.
„Ale no tak, nech si to! Víš, že mě nespoutáš!“ S vypětím všech svých sil ze sebe setřásla nekromancerovy síly. „Duši démona není tak lehké spoutat, jako duši prostého mrtvého smrtelníka, na to nezapomínej.“ Vydechla mírně rozrušena a její tělo žhnulo surovou energií, více než kovářská pec.
„Že není?“ Rozchechtal se sípavě černokněžník. „To řekni svým bývalým druhům, má drahá.“
„O čem to mluvíš?“ Do Salessiny tváře se vkradl náznak nedůvěry.
„Nechybí snad tvému pánovi, pár jeho nohsledů? Těch několik málo, kteří se tak záhadně poslední dobou ztrácejí?“
Do tváře démonky se začalo čím dál více promítat znepokojení: „O čem to mluvíš?! Co jsi provedl?!“
„Zeptej se jich, rádi ti to poví sami. Jen řekněte, chlapci, v čí službě je vám lépe, v jeho nebo mé?“
Okny ztrouchnivělého paláce začali vlétat děsivé postavy, mohutní tvorové na černých křídlech, jejichž moc kdysi byla ozdobou pekel ale i nebeských chrámů. Saless vždy považovala padlé archanděly za nádherně zvrácenou verzi jejich původní podstaty, to co z nich však vytvořil mág, bylo naprosto nepředstavitelné a natolik hrůzné, že se i otrlé sukubě převrátil žaludek naruby.
„To není možné! Jak?“ V jejím výrazu bylo zděšení i znechucení zároveň.
„Jednoduše…“ Nekromancer jen ledabyle pokrčil rameny. „Přivítej se s výsledky jednoho z mých posledních experimentů. Nejsou nádherní?“
Sukubě bylo na zvracení: „Jak jsi tohle dokázal? Vždyť oni… Jejich moc… nedokázal bys je takhle přetvořit! Nedokázal, ani ty bys to nedokázal při vší své moci ne!“
„Jak vidíš, nebylo to zas tak nemožné, ne pro mě… Protože já jsem první mezi pány zhouby, já jsem Arglwydd Marwolaeth – Pán Smrti.“