» Lovec démonů I. » Posted by Tomáš Wojnar
Běžel… dech se čím dál tím víc zkracoval a plíce rozšiřovaly tak, až hrozilo, že prasknou. Viděl, ačkoliv byla naprostá tma – ani měsíc nesvítil. Stromy jej míjeli jen velice těsně a nejednou se musel vyhýbat na poslední chvíli všemožným nástrahám, které ukrýval setmělý hvozd. „Kořist“, jak obvykle rád říkával obětem svého povolání byla někde před ním. Cítil ji, byla rychlá, ale né dost. Lovci ještě nikdy nikdo neunikl. Kozloun, neboli Bafomethus, by obvykle za takovou námahu ani nestál, ale tenhle byl něčím specifický, něčím zvláštní… Běžel… mýtina, les, potůček a znovu les. Běžel… pod nohama prázdno. Pád!
Nebyl ani tak moc potlučený, jako spíš zmatený. Nemohl přeci spadnout, on ne! Vždyť… tma… nic neviděl… Udělalo se mu zle, jako tenkrát, když v akademii soutěžili, ve vytrvalostním pití medoviny… zvracel… Podle pachuti v ústech nejspíš i krev. Necítil se zraněný. Bylo to divné… velice divné. Bezvědomí…
Vzbudil se vyčerpaný, ale bez sebemenšího škrábnutí. Nikde v okolí nebyla žádná stopa po jeho včerejším pádu. Vlastně ani nebylo odkud spadnout… Byl uprostřed louky, v okolí na dohled oka se nenacházel ani mírný kopeček. Nic nedávalo smysl. Čekat zde nebylo na co, „kořist“ utekla – jeho první neúspěšný lov. Cítil se zahanbeně, ale nic nevzdával. Něco jej musí přivést na stopu, něco prostě musí vysvětlit co se stalo. Ucítil placky – medové, ty má rád.
Dřevorubcův domek jej přivítal propadlou střechou a vybitými okny. Majitel seděl na zápraží a mlčky otáčel placky na plochém kameni nad ohněm.
„Buď pozdraven, dobrý muži!“ Dřevrubec na pozdrav nereagoval, jen smutně zvedl hlavu a kývl nově příchozímu, aby šel blíž.
Lovec si přisedl: „Máš jich pár navíc? Zaplatím…“ polynul k plackám.
„Mám, ale neprodám…“ Broukl dřevorubec.
„Smím vědět proč?“ Urazil se mírně lovec.
„Peníze si nech a jez, sám bych je stejně nesnědl. Je jich moc…“
„Díky. Na jednoho člověka by jich bylo opravdu hodně. Čekáš snad návštěvu?“
„Ne… vždy vařím pro sebe a ženu, ale ta se už stejně nevrátí.“
„Zemřela?“
„Hůř, odešla do města.“
„Za jiným? Promiň, jestli jsem moc zvědavý…“
„To nevadí, dlouho jsem s nikým nemluvil. Všichi odešli za ním. Jen já zůstal.“
„Za ním? Koho tím myslíš?“
„Za tím ohavou co plete lidem hlavy. Slibuje radost a štěstí, nespoutanou extázi každému a všem ji také dává. Ona, má žena, ale nikdy nepochopila, že já jsem nejšťastnější tady v lese.“
„O kom přesně mluvíš? Kdo lidem slibuje takový život?“
„Ďábel… jinak se ani nazvat nedá.“
„Mluv, povídej dál! Tvůj příběh mě zajímá.“
„Chceš se snad také zaprodat? Přidat se k nim?“
„Ne, jsem lovec. A tohle mi zní jako možnost využít své řemeslo.“
„Lovec? Co s tímhle má tvé řemeslo společné?“
„Vlastně úplně všechno… Jsem lovec démonů.“
Dřevorubec viditelně pobledl, polkl placku a přeměřil si cizince dlouhým a pátravým pohledem.
„Lovec démonů říkáš? Pokud si na samotného Ďábla troufneš, tak přeji hodně štěstí! Blázne, tady by nezmohlo nic ani tisíc takových jako jsi ty!“
„Zaveď mě do města… Asi vím, kam utekla má včerejší kořist. A mě přeci žádná nikdy neuteče, alepoň ne na dlouho…“
Pohled do lovcových očí naznačoval, že by bylo zbytečné se s ním přít. Dřevorubec však odmítal opustit svou barabiznu a tak mu jen ukázal cestu, kudy jít.
Město vypadalo jako by v něm již dávno nikdo nežil. Tady však lidé byli, tedy alespoň fyzicky. Chodily po ulicích s nepřítomnými výrazy, smáli se nebo plakali. Nikdo z nich však nejevil známky toho, že by vnímal co se s ním děje nebo co zrovna dělá. Bylo to jako pozorovat můry za denního světla. Byli úplně mimo. Nikdo si jej nevšímal, nikdo nereagoval na nic z toho o co se lovec pokoušel.
Sakra, tohle je úplně šílené… pomyslel si. Těm lidem buď někdo vymazal mozky z hlav nebo se tay dějě něco proklatě divného. Tole by měla být práce spíš pro kněze nebo ještě lépe vymýtače. Ale co naplat, kde není vědění, musí pomoct ostří meče.
Prolezl celé město skrz nazkrz, vyjma chrámu, který si nechal pro jeho neobvyklé rozměry až na samotný konec. Stoupal po vysokém schodišti a již od samotného počátku mu bylo jasné, že lidé stojící na jeho vrcholu nejsou pohými bezduchými těly. Stáli až příliš jistě a zbraně v jejich rukou naznačovaly, že zde není zcela vítán. To ho ale pramálo zajímalo, byl rozhodnutý projít, za každou cenu.
Zaůtočili, aniž by jej yzvali k odchodu nebo učinili cokoliv pro bezbolestné vyřešní situace. Ačkoliv v početní převaze, neměli šanci. Nezabíjel, jen je omráčil a pokračoval dál.
Vstupní hala byla plná lidí, žádný z nich ho nevnímal. Pokračoval mezi nimi až ke schodům do sklepení. Kozloun byl zde. Cítil jej, tu samou přítomnost, kterou znal již ze včerejšího večera. Sestoupil. V obřím sále seděl na trůnu on. Byl větší a podle všech znaků mnohem starší než většina kozlounů. Které kdy viděl.
„Ví-í-í-ítej, již tě očeká-á-á-vám.“ Začal nepříjemně mečivým hlasem Bafomethus.
„Hmm… ono to i mluví.“ pronesl pohrdavě lovec a přimhouřil oči. Aura kolem kozlouna prozrazovala magickou moc až nečekaných rozměrů. Potenciál této bytosti se nesměl podcenit.
„A-a-a-no, a ne-e-e jen to-o-o-o.“
„Vím, vidím to. Tvá moc je patrná již z dálky.“
Bafomethus se usmál: „Do-o-o-oufa-a-am, že je ti jas-né-é-é, že tí-í-í-ím, žes vsto-o-o-oupil ji pocí-í-í-ítí-í-íš i na vlastní-í-í-í ků-ů-ůži-i-i.“
„Tak nějak mi to už došlo. Nejsem zas tak hloupý.“
„Ale jsi-i-i-i, poku-u-ud to ví-í-í-íš a pres-s-s-sto sem lezeš-š-š!“
„Uvidíme, i já mám své triky v rukávu.“ zazubil se lovec.
„Jak myslí-í-íš.“ uklonil se kozloun a zmizel.
Teď už bylo lovci jasné, že je to jen iluze, stejně jako včerejší pád. Cítil, jak se mu do hlavy vkrádají cizí myšlenky a snaží se formovat jeho mysl. Nedal se, naopak, využil tento tok myšlenek k vystopování zdroje jejich síly. Kozloun netušíc co se děje byl odmrštěn silou lovcovy vůle na podstavec blízkého oltáře. Zavyl, tedy spíše zamečel, bolestí a probodl lovce pohledem.
Nyní i on poznal zcela svého soupeře: „Kha-a-a-a-ad, tys z Kha-a-a-adu.“ rozesmál se vytrhl oltář z podlahy.
Mrštil jím po lovci a následněze sebe strhl roucho. Lovec jen tak tak uhnl a tasil meč. Kozloun rozpřáhl ruce a zem se zachvěla. Podlaha kolem něj začala tát žárem a z pod země se vyhrabal jeden z pekelných psů chaosu. Roztáhl s kovovým skřípěním čelisti a vrhl se na lovce. Toto již iluze nebyla. Povolání takto mocného démona svědčilo o nezměrné Bafomethusově síle. Lovec však měl za sebou již řadu soubojů i s mnohem dotěrnějšími tvory než byl tento ohnivý pes. Zatl levou ruku v pěst a namířil ji proti šelmě. V duchu odříkal krátou formuli a rozevřel dlaň. Oslepující zášleh světla dopadl na nestvůru. Následoval úder mečem a po podlaze se začalo rozlévat tekuté magma z napůl rozseknutého psího těla. Bafomethus zaklel a v očích se mu rozlily temné plamínky hněvu. Tentokrát zaútočil sám. Úderem kopyta do země ji roztřásl a celá zem se začala propadat v souvislých kružnicích směrem od něj. Náraz mrštil lovcem nazpět. Této nerovnováhy kozloun využil a varazil kupředu. Zahnuté rohy se pokryly ohněm a vzplály, úder do hrudi lovci vyrazil dech . Bafomethusjej uchopil pod krkem a pomalu z něj začal vysávat život. S polu s unikající esencí života se mu však dostalo i rány v podobě dobře zformulovaného zakletí. V tu chvíli jako by do kozlounovy hlavy zapíchli tisíc jehel. Upustil lovce a klopítl zpět. Než se vzpamatoval, dostal zásah čepelí přímo doprostřed čela. Pramínek černé krve se mu začalřinout mezi očima po čumáku dolů. Opět zaútočil. Lovec se snažil ránu rohy vykrýt svým mečem, úder však byl příliš silný a vyrazil mu zbraň z ruky. Posílen svou vnitřní mocí zatl ruku v pěst a udeřil kozlouna do spánku. Bylo cítit jak lebka praská. Bafomethus padl s chroptěním na zem a z úst mu začala vytékat zpěněná tekutina. Nebyl schopen vstát…
„Né-é-é-é nemů-ů-ů-ůžeš bý-ý-ý-ýt tak silný-ý-ý. Jsi je-e-en člo-o-o-vě-é-ék.“ zajíkal se v kleče.
„Pche, lovím démony. Cos čekal, že budu nějaké ořezávátko?“ pousmál se lovec.
„Né-é-é-é, já-á-á-á jsem…“ v tu chvíli upadla kozlounova hlava, zatímco tělo setrvalo ještě chvíli v poloze klečmo, na zem.
„Mrtvý…“ dodal lovec a otočil se k odchodu. Jediné co jej mrzelo byla zlomená žebra…