» Lovec démonů II. » Posted by Tomáš Wojnar
Sklepení páchlo hnilobou. Stěny pokrývaly vrstvy vlhkého prachu a pavučin. Panovala zde naprostá tma. Jen místy prosvítalo matné světlo stropních průzorů. Cítil jeho hlad a věděl, že zde číhá… Právě dnes je den, kdy se vydá na lov. Místní se jej báli. Šlo o podivného tvora. Podle výpovědí očitých svědků měl čtyři ruce – hubené až vyzáblé – zato s ostrýmí pařáty na každém ze tří prstů, kterými byly zakončeny. Nohy byly stavěny podobně, jen poněkud maskulinněji uzpůsobeny – přesně pro účely rychlého běhu a skákání (tvor se prý dokázal vymrštit ze skrýše, uchopit nic netušící oběť a následným odrazem zmizet v korunách stromů). Tělo pokryto hustými, ostrými štětinami, které v případě ohrožení naježil jako dikobraz. Hlava pokryta toutéž srstí, jen o něco kratší. Rudé oči, široké přes půl hlavy a tlamu plnou jehlovitých tesáků. Á ano, ještě ocas, ještěrkovitý s kostěnou čepelí na konci… Dosti barvitý popis. Naneštěstí, sedláci vždy přeháněli. Na jejich vyprávění mnohdy nebylo víc pravdy než by se za nehet vlezlo.
Tentokrát se však příliš nezmýlili, vlastně se nezmýlili vůbec. Popis démona byl až příliš přesný. Mihl se kolem lovce rychleji než očekával. Ránu silným, ale tenkým – biči podobnému ocasu se jen tak tak vyhnul a vykryl jej štítem. Drápy prosvištěly kolem krku a zanechaly nepříjemně hluboké rýhy v ocelovém obojku, chránícím tepny. Nastalo ticho. Lovec se zmátořil a zahodil notně promáčklý štít.
Dobrá… pomyslel si, pokud si chceš hrát, budeme hrát podle mých pravidel…
Tasil krátký meč a polil jej zvláštně zapáchající tekutinou, kterou měl v jednom z měchů u svého pasu. Čepel zežloutla a pokryla se tuhým slizem. Oči lovce se tmou rozšířily tak, až šedivá barva jeho panenek uplně zmizela pod náporem rozšiřujících se zorniček. Viděl dobře, dlouholetý tréning jej na takové situace připravil. Neznal svého soupeře, nikdy před tím neviděl nic podobného. Věděl však, že rozmanitost vyslanců druhých sfér bývá často nepředvidatelné. Rychlost, ano, to bude hlavní zbraň neznámého. Nic s čím by si neměl poradit…
Druhý útok nepřišel, čekal a bloudil sklepením téměř hodinu. Stále cítil přítomnost oné bytosti, nemohl ji však dohonit. Hrála si s ním, snažila se ho vyprovokovat, oslabit jeho pozornost. Marně. Použil trik, jemuž se učili v akademii. Nemůžeš-li něco najít, schovej se a počkej až tě to najde samo. Usedl v prostornější části sklepa, v místě které dřív mohlo být jímkou nebo skladem.
Nečekal dlouho, tvor nahlédl dovnitř a vyčkával. Když se lovec ani nepohnul, vstoupil a naježil se. Bodliny roztáhnuté co nejdál od těla opticky zvětšovaly objem netvorova těla na více než trojnásobek skutečné velikosti. Zuby dlouhé jako lidské dlaň se leskly kovovým odleskem a při rozevírání a zavírání čelisti vydávaly týhlý skřípavý zvuk.
Lovec stále nereagoval. Netvor zaútočil. Skočil zezadu a šel opět po krku. Muž se překulil na bok a budl nad sebe. Minuli oba. Následovala rychlé výměna úderů a úskoků kdy ani jeden nezůstal svou rychlostí a agresivitou pozadu za tím druhým. Démon se vymrštil a zaťal drápy do kamení ve stropě. Zůstal viset a shlížel na rychle dýchajícího člověka hlavou pootočenou o 180° do zadu. Odraz! Úskok! Rána! Na zemi zůstala ležet uťatá paže. S uširvoucím kvílením se tvor pokusil zmizet v útrobách nejbližší chodby. Lovec mu však zatarasil cestu. Ze zad si strhl konopnou síť a mrštil jí po démonovi. Ten se do ní na chvíli zamotal a to lovci stačilio pro zasazení dalšího úderu. Mířil do jednoho z obou rudých očí. Zasáhl! Meč projel skrz lebku a zůstal z ní trčet na druhé straně. Nechtěným a hlavně nečekaným efektem však bylo, že démon ve své smrtelné agóníi napřímil všechny bodliny a ohromnou silou je vystřelil ven ze svého těla. Více než padesátka se jich zabodla do lovce. Většina však uvízla v tvrzené zbroji a neprošla až do masa. Nicméně i těch několik co si dokázali prorazit svou cestu i skrz kalenou ocelí poílené pláty stačila k tomu, aby se lovci podlomila kolena. Zcela ochnutou pravou paži musel nechat volně vset podél těla a druhou se snažil vyndat ze sebe zbylé trny.
Mrtvolu vytáhl ven těsně před setměním. Přehodil ji přes hřbet koně a vyrazil k městu. Z útrob sklepení mu záda propalovaly dvě desítky párů rudých očí. Až příliš dobře věděly kam lovec míří…