» Stínemzvaný I. » Posted by Tomáš Wojnar
„Otče…“ říkal mu tak, ani nevěděl proč. Snad proto, že se jej kdysi ujal. Snad proto, že jeho vlastní rodina už byla dávno hluboko pod zemí a nikoho jiného neměl. Snad proto, že byl příliš mladý na to, aby sobě nejbližšího člověka dokázal nazývat jinak než otcem. V samé podstatě slova snad i byl jeho otcem. Našel ho, zpola mrtvého, pod nánosem popela jejich stavení. Tedy spíš toho co z něj zbylo. Byly mu tenkrát tři roky a z ničeho ještě neměl rozum. Byl jen potlučený, popálený a hladový. Cítil jakousi ztrátu, něco co bylo v jeho životě podstatné a náhle se vytratilo. Plakal… Tenkrát musel plakat. Cizinec pohřbil jeho matku, otce i obě sestry. Vysadil jej na koně a odjel s ním daleko od toho místa zkázy. Nevěděl proč, ale v jeho přítomnosti necítil žal ani bolest. Zranění se zahojila a i šrámy na duši přebolely. Jeho otec, tedy ten nový otec, byl moudrý muž. Učil jej a vychovával po celých devět let. Učil jej věcem, které mu přišly neskutečné a zvláštní, ale nebránil se jim. Vždycky si říkal, že taková moudrost vyžaduje mnoho a mnoho let zkušeností. Jeho otec však nebyl stár. Vlastně ani nevěděl kolik je mu let. Za celou tu dobu jako by ani o den nezestárl. Stále byl svěží a plný energie. Stále se po něm ženy otáčely a nadbíhaly mu. Ale on o ně nikdy nejevil příliš zájem. V téhle vesnici, kde žili již pátým rokem, tomu nebylo jinak. Často je navštěvovala sousedovic Bea, nádherná dívka. Jako náhradní matka by byla jistě skvělá. Ale otec se o ni příliš nezajímal. Vlastně se moc nezajímal o nic. Vše řešil s jakýmsi pozoruhodným nadhledem. S nadhledem, který jakoby říkal: „Vždyť na ničem nezáleží, vše jsou jen malé a pomíjivé věci a záležitosti.“ S nadhledem, jež si mohla dovolit stejně tak hora nebo slunce na nebi. S nadhledem, který prozrazoval mužovo stáří, jež však nadále zůstávalo tajemstvím. Nebo spíš jedno z mnoha tajemství. Někdy se zdálo, že jich je kolem otce až příliš.
„Otče… už jedou!“ v očích se chlapci zrcadlilo podivné vzrušení. Ani ne tak strach, jako spíš vzdor a vztek. Vztek z toho, že znovu přijíždějí a nikdo je nemůže zastavit.
„To už uplynul rok? Hmm… někdy mi připadá, že ten čas běží až nesmyslně rychle.“ Otec přerušil práci a došel na okraj pole.
„Vidíš, támhle, už vjíždějí soutěskou…“
„Ano Marko, vidím… není jich méně než posledně?“
„Možná, nespočítám je tak rychle, otče… Jak vůbec můžeš vidět tak daleko?“
„Mám své způsoby…“ pousmál se otec. Ostatně tuhle odpověď používal dost často. Někdy to budilo obdiv, jindy rozpaky. U lidí, kteří jej neznali pak i mnohdy podezření a strach. Otec však byl mírné povahy a dobrého srdce. V celé vsi se nenašel jediný člověk, který by mu jeho občasné podivínství neodpustil právě pro jeho povahu.
„Proč jim to vlastně trpíme? Proč jednou něco neuděláme? Je nás přeci víc než jich…“ zamýšlel se Marko se zaťatými pěstmi.
„Ano, je nás víc, ale oni mají výcvik a zkušenosti, spálili by celou věs a všechny pozabíjeli. Jednou poznáš, že výcvik je polovinou úspěchu. Je lepší, dát jim co chtějí a nechat je zase jít.“
„Ale přeci to nemůže takhle být napořád… To je budeme živit navždy?“
„Ne, synu… nic není navždy, ani tento svět… Pojď, přivítáme je.“
Došli na návsí, kde se již mezi tím shromáždila většina místních. Bandité přijeli, stejně jako každý rok na sklonku léta, kdy pokaždé žádali zásoby výměnou za ušetření vesnice. Tentokrát však něco nebylo úplně v pořádku.
„Hej, starosto!“ rozkřikl se jejich vůdce hned po příjezdu na návsí. „Dej nažrat koním a dones nám jídlo! Tentokrát se u vás zdržíme déle, máš radost?“ Chechot chraplavého vůdcova hlasu brzy podpořilo přes padesát dalších.
„Déle? Proč…“ soukal ze sebe zjevně vyděšený starosta.
„Hubu drž, pse! Neptej se a dělej co ti říkám! Dej nažrat koním a nech vyklidit domy. Přespíme zde, zotavíme se po dlouhém putování a pěkně si tu užijeme vaší pohostinnosti, rozumíš?!“
„Ale…“ začal opět starosta, když v tom jej udeřila do obličeje okovaná bota a rozdrtila mu čelist.
„Řekl, jsem bez odmluv!“ rozkřikl se opět vůdce.
Jeho povyk však netrval dlouho. Kůň se mu vzepjal pod nohama a shodil jej na zem. Což upřímně rozchechtalo všechny jeho muže. Ale ani tento smích netrval příliš dlouhou chvíli, neboť splašený kůň vykopl zadními přímo proti svému jezdci a zamáčkl kyrys hluboko do jeho hrudi. Vůdce plachtil vzduchem dobrých pár metrů a padl, evidentně mrtev nedaleko studny.
V nastalém tichu zazněl zřetelně hluboký hlas Markova otce: „Teď si seberte svůj lup a táhněte!“
Jeden z banditů na troufalce namířil kuši a chtěl jej umlčet. V zápětí však i on následoval osudu svého vůdce a zatím co jeho kůň cválal do polí on padl mrtev k zemi. Všechny oči se nyní upřely na Markova otce. Vytvořil se kolem něj prázdný půlkruh, jak se všichni vesničané snažili dostat z jeho blízkosti co nejdál. Bandité pak všichni tasili své zbraně a nedůvěřivě se otočili ke svým čarodějům. V celé skupině byli tři – mistr a dva učedníci. Nejstarší z nich sesedl z koně a přistoupil blíž k osamocenému vesničanovi. Přejel kolem jeho šíje konečky prstů a poodstoupil.
„Necítím z tebe žádnou magii, ale přesto vím, že oba naši muži padli tvou vinou. Jak jsi donutil udělat ta zvířata to cos jim poručil? Prozraď mi svůj trik…“
„Tobě já nebudu prozrazovat nic. Máte možnost odjet. Poslední možnost…“ pronesl bez sebemenšího zachvění se hlasu a se sobě typickým a dobře patrným lhostejným nadhledem Markův otec.
„Jsi buď blázen, nebo až příliš dobře něco skrýváš…“ zamyslel se mág. „Chci znát tvé tajemství.“
„Tarre, co to vyvádíš?“ prodrala se davem Bea. „Odpusťte mu, pane. On neví co povídá…“ vrhla se na zem a začala prosit o život muže, jehož milovala.
Než však stihla dodat cokoliv dalšího, sevřelo se jí hrdlo takovou silou, jako by jí jej někdo drtil ocelovou pěstí.
„Pokud nechceš, abych ji zabil, tak mi prozraď, jaks dokázal o s těmi koni. Ale varuji tě, pokud jsi přeci jen mág a jen dobře skrýváš svou moc, nesnaž se ji použít proti mně! Má zbroj mne až příliš dobře chrání, proti jakémukoliv magickému útoku.“ pronesl vítězoslavně starý mág.
„Nic neskrývám, nemám to zapotřebí… A Beu jsi měl raději nechat být…“ pousmál se chladně Tarr.
V další vteřině sevření Beina krku povolilo a zmatený mág sledoval, kterak se na něm drolí a rozpadá v prach jeho magii odolná zbroj. Než se stačil nadechnou a vyslovit jedinou hlásku zakletí, jeho ústa oněměla. Byl bezradný a bez moci. Stejně tak jeho dva učni. Bylo jasné, kdo je pánem situace. Tarr pouhým pohledem zvedl mága do výše dvou rostlých mužů nad zem a nechal jej beze stopy zmizet. Stejně jako zbytek banditů. Jediné co zůstalo bylo stádo více než padesáti osedlaných koní.
„Ti koně vám budou náhradou za vaši pohostinnost. Za to, že jste mne a mého syna tak vřele přijali před lety mezi sebe. A že jste byli mými přáteli.“ rozlehlo se ohromením ztichlou návsí. „Marko, jdeme! Sbalíš si jen to nejnutnější, ještě dnes vyrážíme na cestu.“ Dodal ještě Tarr a vydal se směrem k jejich domu.
„Ale otče… jak? Já nechápu…“ rozběhl se za ním Marko a zastavil jej rázným trhnutím za rukáv.
„Rozumět ani nemusíš. Vždy tě zajímalo, co je na mně tak zvláštního a záhadného, ne? Tak teď máš možnost to poznat… Buď to – anebo můžeš zůstat zde a nechat mne odejít samotného. Na rozmyšlenou máš čas do večera.“ s těmito slovy odešel Tarr z návsi, kde zanechal početný hlouček mlčících lidí.