» Stínemzvaný II. » Posted by Tomáš Wojnar
„Otče, už je to měsíc a stále jsi mi neodpověděl na žádnou z otázek…“
Marko a Tarr putovali dlouhé týdny horskými roklemi a vyhýbali se všem lidským obydlím, na která cestou narazili.
„Slyšíš? Já chci vědět co se to tam ve vesnici stalo. Říkal jsi, že mi odpovíš na všechno, co mě zajímá, když s tebou půjdu, a jen mlčíš. Už mě to nebaví…“ zastavil se Marko a odmítal pokračovat.
„Ano, odpovím… ale každá odpověď má svůj čas. A já nesliboval, že odpovím hned.“ pousmál se starší muž a také zastavil.
Byl akorát tak čas k obědu a vyvýšené místo nad další z mnoha místních roklí nabízelo krom nádherného výhledu také provizorní, dávno nepoužité ohniště.
„Máš hlad?“ zeptal se Tarr.
„Mám, ale zásoby nám už došly.“
„No, tak si opatříme další, ne? Běž sehnat dříví a já najdu něco co by se dalo sníst.“ zaúkoloval Tarr syna.
„Dobře, ale prozradíš mi teda, co se to tam vlastně stalo? Jsem z toho zmatený…“ žadonil dál Marko.
„Povím, dnes je nádherný den. Přímo stvořený pro staré příběhy… Ale teď to dřevo, zbytek až u jídla.“
„Ano, už jdu!“ vypískl radostí synek a odběhl pro klestí.
Tarr se za ním chvíli díval s potutelným úsměvem na rtech a pak mávnutím ruky zažehl ohniště nad nímž se naprosto odnikud objevil oškubaný a vykuchaný pták velikosti větší husy. Když se mladý vrátil bylo již vše připraveno k jídlu.
„Ale jak? Vždyť jsem byl pryč jen pár minut…“ nestačil se divit Marko.
„Mám své způsoby…“ pousmál se Tarr. Tuto odpověď používal často, někdy až příliš… Vždy se tak ovšem vyhnul odpovědi na cokoliv na co odpovídat nechtěl.
„Hmm… že se vůbec ptám…“ podotkl suše Marko a posadil se k ohni.
„Chceš tedy znát příběh?“ zeptal se otec a mírně se při tom zamračil, jako by vzpomínal na něco, co není zrovna příjemné nebo na něco, co se odehrálo již příliš dávno na to, aby o tom mohl člověk vyprávět bez delšího zamyšlení.
„Ano, to bych chtěl…“ zamumlal Marko s kusem propečeného stehna v zubech.
„Dobrá, dlužím ti to… A navíc je důležité, abys věděl, kým doopravdy jsem. Připraví tě to na věci, které nás oba čekají. Nuže, co víš o bozích? Co víš o starých dějinách? O válce mezi mocnými? Démonech, lidech a magii?“
„To co každý, otče. Bohové jsou bohové, řídí svět, jsou všemocní. Dějiny znám jen z kronik, z hodin kněze Malaka.“ Zamyslel se Marko.
„A dál? Co válka mocných, ta ti něco říká?“ nadzvedl Tarr zvědavě obočí, jako by čekal a znal dopředu přesnou Markovu odpověď.
„To je legenda. Pohádka pro děti. Bea mi kdysi vyprávěla o…“
„Dobrá, dobrá… vím co všechno se povídá.“ přerušil jej Tarr. „Teď ale musíš na všecho zapomenout a poslouchat. Povím ti pravý příběh, tak jak se odehrál. Válka mocných není legenda ani pohádka, ale smutná skutečnost. Než k ní ale došlo, předcházelo jí mnoho dalších událostí a těmi začneme. Říká se, že bohové stvořili svět a nyní mu vládnou, říká se, že jsou všemocní, mám pravdu?“
„Ano, tak to přeci je…“ Marko dál žvýkal svůj kus obědu a zmateně při tom hleděl na Tarra, protože stále nechápal, co to má společného s událostmi v jejich bývalém domově.
„Není!“ přerušil tok jeho myšlenek otec. „Bohové tento svět nejenom že nestvořili, naopak jej rozbili a roztříštili to, čím kdysi býval. Teď jen vládnou troskám starého světa, kterému kdysi sloužili.“
„Prosím?“ zajíkl se Marko, jednak překvapením ze změny tónu otcova hlasu jednak tím, že mu zaskočilo.
„Ano, bohové byly dřív pouhými sluhy…“ pokračoval opět klidným hlasem Tarr.
„Čími sluhy?“ zajímal se Marko.
„Mými, synu, mými…“ usmál se Tarr. „Mými a také sluhy druhé z mocných ras: Titánů.“
„Ale ti neexistují…“ protestoval mladík a úplně zapomněl na jídlo ve své ruce.
„Ne, máš pravdu… neexistují, alespoň tohle se nám bohové snaží namluvit. Pravda je však taková, že stále žijí. Není jich moc a ani jejich síla a schopnosti již nejsou co bývaly, ale za to mohu konec konců svým způsobem i já.“
„A co s tím ty můžeš mýt společného?“ nechápal Marko.
„Všechno, synu, všechno… To já je stvořil. Bohy, Titány, lidi i celý tento svět… všechny rasy, hory, řeky, samu přírodu i magii. To vše je mé dílo.“
„A já myslel, že mi konečně povíš pravdu. Ale ty si ze mě zase jenom střílíš…“ rozčílil se najednou Marko a uraženě vstal od ohně.
„Seď a poslouchej!“ zahřmělo celým údolím a Marko byl v tutéž chvíli přikován zpět k zemi neznámou silou, jíž se nedalo odepřít poslušnost. Tarr pokračoval v příběhu a v Markově mysli se začaly tvořit obrazy dávných událostí, jako by je sám prožíval: „Před vznikem toho všeho existoval jediný princip. Bod v němž byl počátek všeho, bod, který byl impulsem pro vznik hvězd, vesmírů a prostorů, které lidstvo nebude nikdy schopno najít či pochopit. V tom bodě jsem se zrodil i já. Nebyl jsem sám, bylo nás mnoho. I my jsme byli body a principy. Bytostmi jsme se někteří začali nazývat až mnohem později. Byl to dlouhý proces a kdyby v té době již existoval čas, připadalo by to snad i nám jako věčnost. Ale to by bylo ještě na mnohem delší povídání. Podstatné je, že s naší existencí se začaly dít mnohé věci, které by se dnes daly označit jako zásadní. A to zásadní pro vše co znáš. To díky nám vzniklo vše co znáš, vše co existuje. „My“, jinak jsme si tenkrát ani nebyli schopni říkat, jsme byli vším. Ale něco nám chybělo. Chybělo nám něco, čím bychom se zabavili, čím bychom vyplnili naše bytí. Něco, čím bychom vyplnili smysl naší existence. V tomto bodě se naše cesty začaly rozcházet a z onoho „My“ se oddělila řada entit a osobností. Jednou z nich jsem byl i já. Po dlouhém čase bloumání ve vlastních myšlenkách jsem se rozhodl stvořit něco, co by alespoň na čas zaměstnalo mou mysl a naplnilo mne pocitem důležitosti mého „Já“. Tenkrát jsem se rozhodl stvořit svět – respektive světy. Bylo, a stále jich je víc než jen tento. Mnohé z nich jsou prázdné, další jsou obydleny. Tento jediný je však zvláštní tím čím jsem jej zvláštním udělal. Stvořil jsem rasu, mocnou a myslící. Byla to rasa, kterou dnes báje a pohádky nazývají Titány. Tito Titáni byli velice zvláštní a jedineční. Vlastně hned poté co jsem je stvořil jsem pochopil, že jsou přesně tím, co jsem se celou dobu snažil vytvořit. Myslící bytosti, schopné tvořit svůj vlastní svět. Tvořit jej nezávisle na mně samotném. Dal jsem jim sílu a moc a svobodu v používání této moci. Jejich moc však byla postavena na jiném principu než dnešní magie a proto utváření tohoto světa bylo zprvu pomalé ne příliš efektivní. Vymyslel jsem jim tedy pomůcku. Tou pomůckou, tím nástrojem, jež měl zajistit rychlejší utváření světa byla magie. Ukázalo se však, že Titáni uvyklí starým principům nejsou schopni s touto silou pracovat, alespoň ne tak, jak by mohli. Než abych ztrácel čas s učením těchto bytostí něčemu novému a tak složitému, jako byla magie, rozhodl jsem se vydat jinou cestou. Stvořil jsem bohy. Ti měli být nápomocni Titánům v jejich díle. Měli pomoci formovat a utvářet svět. Ale ukázalo se, že ani oni nejsou úplně schopní vypořádat se s problémy a nástrahami světa. Jejich magická moc byla překážkou jiným schopnostem v nichž vynikali mnohem méně než bylo zapotřebí. Stvořil jsem tedy další rasy a bytosti rozličných možností. Z nichž se časem měly vyvinout a zůstat k užitku jen ty nejschopnější. Mnohé zahynuly, mnohé přežívají dodnes. Lidé, elfové, kentauři… všechny rasy a bytosti, které si jen dokážeš vybavit patřily k tomuto mému experimentu. Svět díky těmto všem bytostem vzkvétal a vyvíjel se a já byl pyšný na to, co jsem vytvořil. Ve své velikosti a pýše jsem však přehlédl jedinou věc. Onou věcí byla ctižádost a arogance, jež byly vlastní všem jen o něco mocnějším než byli ti druzí. Vedlo to k bojům a svárům a já se jimi bavil, protože mi přišly zajímavé a považoval jsem je za nutný prvek při vytváření světa. Tento svár se však dostal i do kruhů nejvyšších. A to právě mezi bohy a Titány. Bohové posílení svým sebevědomím a respektem a úctou řady nižších tvorů se rozhodli převzít žezlo vlády od prastarých. Titáni žili svým pomalým životem a tvořili základ, dalo by se říci kostru tohoto světa. Bohové pak byly nervy dávající impulsy a nižší bytosti svaly dávající vše do pohybu. Když se však ony nervy rozhodly zbavit těžkopádné kostry, narazily na problém. Na prastarou moc, jíž nemohli vzdorovat. Magie, byla rychlejší a velmi účinná, to je pravda. Řada Titánů padla hned v první fázi vzpoury, ale po probuzení jejich prastaré moci se síly vyrovnaly, ba i přesunuly na jejich stranu. Zoufalí bohové povolali na pomoc nižší tvory. Ti však nebyli zcela jednotni, mnoho ras se přidalo i na stranu Titánů. Došlo k totální válce. Svět, celý svět se začal rozpadat v samotných základech. V tu chvíli jsem se rozhodl zakročit sám. Posadil jsem obě strany k jednacímu stolu a snažil se nastolit mír. Prozrazení mé existence však mělo naprosto opačný dopad než jsem čekal. Bohům došlo, že existuje i mocnější princip, než je prastará moc Titánů a rozhodli se jej využít. Stvořili svou tajnou zbraň. Za pomoci svých sil se jim podařilo vyvolat jednu z pradávných esencí, jednu z těch, k nimž jsem před rozpadem „My“ patřil i já. A stvořili démony. Byly to bytosti tvořené samotnou vyšší silou, které Titáni nemohli vzdorovat. Jejich vražedná síla se nedala srovnat s ničím co kdy tento svět poznal. Vše bylo v plamenech, zkáza se nedala zastavit. Titáni i jejich nedobytné Oblačné město se stali minulostí. A stejný osud hrozil i zbytku světa včetně samotných bohů. Teprve tehdy jsem se rozhodl zakročit celou svou mocí. Bylo sice pozdě na to, zachovat svět takový jaký byl, nebylo však pozdě na to jej zachovat alespoň z části. Postavil jsem se oné nové síle a svedl s ní boj. Nevím zda se kdy jindy v historii někde střetly takto dva stejně mocné principy ve smrtelném souboji. A pokud ano, nevím s jakým výsledkem. Pravda je však taková, že ani já, ani démoni nedokázali zvítězit. Zabil jsem a sprovodil ze světa takové množství z nich, kolik jsem jen dokázal, aniž bych sám riskoval svou vlastní existenci. Boj mne však vyčerpal natolik, že jsem nebyl schopen udržet si své síly a padl jsem také. V následných čistkách se střetli bohové se zbytkem svého zhoubného díla a alespoň na čas zvítězili. Démoni byli zatlačeni do jiných světů a tomuto dali na čas pokoj. Jak ale jistě víš, ani toto vítězství nebylo definitivní, neboť démonům se stále a bohužel čím dál tím častěji daří pronikat zpět. A kdykoliv se tak stane, vznikají z toho nemalé problémy. Mne samotného pak bohové zajali a spoutali tak mocně jak jen byli schopni a dlouhou dobu mne drželi v zajetí. Ne snad proto, že bych nemohl uniknout, bylo to spíš tím, že jsem byl vnitřně vyčerpán a sám jsem potřeboval nabrat síly. Po dlouhých tisíciletích mého spánku jsem se rozhodl takříkajíc ztratit v davu a stal jsem se člověkem. Od té doby se skrývám…“ Tarr domluvil a propustil Marka ze svého sevření. Ten neschopen slova a pln dojmů z vizí, jež mu právě prošly hlavou jen nechápavě zíral před sebe a vše si jen těžce dával do souvislostí. Bylo to příliš mnoho informací najednou, pro tak mladého člověka.
„Jsi unavený… zbytek ti dopovím, až zase budeš připraven.“ zakončil Tarr své vyprávění.