» Stínemzvaný III. » Posted by Tomáš Wojnar
Z nedalekého vrcholku je pozorovaly temně rudé oči. Cítily to, co hledaly, vpíjely se do podstaty oné bytosti a jediné co naplňovalo jejich podstatu byla nenávist. Nenávist tak hluboká, že málem zastínila přítomnost bytosti druhé. Bytosti, jejíž podstata páchla a zároveň byla tak blízká. Do očí se pomalu začínala vkrádat nejistota, neboť nechápaly, jak je existence něčeho takového možná.
I Tarr cítil přítomnost, přítomnost démona, který je již po více než dva týdny bedlivě sledoval. Cítil jeho přítomnost a věděl, že již brzy se k bestii přidá i její pán, mnohem mocnější soupeř než jakým pro něj mohl být Stopař.
„Marko, jsi vzhůru. Vím to, nic nepředstírej.“ Pobídl chlapce, aby vstal.
„Já…“ Marko nevěděl jak začít.
„Ano, je to všechno pravda, nic se ti nezdálo. Byl nejvyšší čas ti to prozradit. A stejně jako to, co se dozvíš ve velmi brzké době, tě to vyděsilo a ještě více vyděsí, až se dozvíš úplnou pravdu.“
„Otče… mohu ti tak vůbec ještě říkat?“
„Ale zajisté, v mnoha ohledech jsem tvým otcem více, než jimi byli tví praví rodiče. Ještě dnes se dozvíš, jak to myslím…“ Tarr se odmlčel a dlouze pohlédl směrem k démonovi, aby mu naznačil, že o něm ví a přinutil jej tak se stáhnout z dosahu. „…jsi připraven dozvědět se víc?“
„Nejsem si jistý, ale tuším, že stejně nebudu mít jinou možnost, mám pravdu?“
„Naprostou, ale nezdržujme se. Pamatuješ si, kdo byli tví rodiče?“
„Ano, samozřejmě, byli…“ Do Markovy mysli se vkradl pocit beznaděje a zoufalství, který doprovázel masakr jeho blízkých.
„Nebyli tvými rodiči! Nikdy ses totiž nenarodil, alespoň ne tím lidem obvyklým způsobem.“
„Jakže?“ Chlapec vytržen ze svých vzpomínek jen těžce zpracovával tuto informaci, stejně jako mu poslední dobou dělalo problém pochopit cokoliv, co se kolem něj dělo.
Tarr bez náznaku jakýchkoliv emocí ve své tváři pokračoval: „Pokud jsi slyšel pohádky o Titánech i Bozích a jejich věčné válce, musel jsi slyšet dojemný příběh jedné jejich nerozvážné lásky. Příběh o bytosti mocné a zároveň nechtěné oběma stranami. Příběh o Aedanovi-Mstiteli. Mám pravdu?“
„Ano, byl to syn titána Kalupa, pána a strážce nebeského města a dcery Země, bohyně přírody. Během války byli přistiženi, jak se tajně schází. Bohyně počala a nemohla dále skrývat s kým to dítě čeká, radili se co udělat a byli při té schůzce lapeni a jejich esence spoutány v jakýchsi artefaktech.“ Začal vyprávění Marko.
„Ano, ano… a co dítě?“ Přerušil jej Tarr a dychtivě poslouchal, co dál Marko ještě ví.
„No… z toho dítěte vyrost Aedan – napůl bůh a napůl Titán. Měl sílu i moc obou ras, ale ani jedna jej nepřijala za svého. Žil vlastně uprostřed toho konfliktu, protože obě strany se jej snažily zničit.“
„Ano, ano… i když ne tak úplně. V konečné fázi, jak jistě víš se postavil na stranu Bohů. To on pomohl zformovat prastarou esenci a stvořil démony.“
„On stvořil démony?“ Zajíkl se Marko.
„Ano, byl jediný s dostatečnou mocí na to, aby to dokázal. Byl spojením toho nejlepšího, ale bohužel i nejhoršího z obou ras. Kdy vyrůstal v jiné době, mohla z něj být úžasná bytost, schopná přinést světu blahobyt, jaký jsem mu nedokázal dát ani já. Osudy dějin však šly poněkud jiným směrem. Po dlouhých věcích, kdy jej obě strany pronásledovaly a snažili se jej využít proti sobě navzájem za ním přišel Queltarion – dnes se mu říká Pán nebes, ale to je teď nepodstatné. Queltarion jej pozval do svého paláce a nabídl mu místo po svém boku. Nedůvěřivý Aedan zprvu nechtěl o něčem podobném slyšet a zdráhal se přijmout pozvání, neboť tušil zradu. Queltarion jej však začal navštěvovat stále častěji a vloudil se do jeho přízně, přesvědčil jej o tom, že Bohové prozřeli a spatřili v něm jednoho ze svých. Tvrdil, že jej přijmou a on uvěřil. Po dlouhých věcích samoty se stal členem jejich velké božské rodiny a nikdo z Bohů se skutečně neodvážil zpochybnit jeho postavení mezi nimi. Ačkoliv, byl tak „vřele“ přijat, cítil Aedan stále ve své duši prázdnotu. A to hrálo do karet Bohům, jež s ním měli své vlastní plány. Queltarin mu pověděl o možnosti, jak si stvořit svou vlastní družku, někoho, kdo by byl roven jeho síle a moci, jak vyvolat prastarou esenci a stvořit to, čemu dnes říkáme démoni. Aedan byl z té myšlenky nadšený a skutečně se pustil do díla. Trvalo mu to více než dvě století, ale podařilo se…“
„Dvě století?“ Kroutil Marko nevěřícně hlavou. „Ale vždyť je to strašně dlouho…“
„Jen dvě století a dlouho?“ Zasmál se Tarr. „Pochop, že pro bytosti jakými jsou Bohové, Titáni, démoni, já a i ty můj drahý, jsou dvě století prakticky ničím.“
„Jak to myslíš, že i pro mne jsou dvě století ničím?“ Nechápal Marko.
„Poslouchej a dozvíš se to!“ Utl jeho námitky Tarr. „Tvůj příběh začíná nedlouho poté, co se Aedanovi podařilo stvořit to, oč se snažil. Zformoval pomocí všech svých sil Bezejmennou, matku a podstatu všech démonů, samotnou esenci toho co dělá démony takovými, jací jsou. Jak jsem ti již říkal, i já jsem kdysi patřil mezi tyto esence a ona mi ve všem byla naprosto rovnocenným partnerem i soupeřem. Vstoupila do mého světa v podobě, jakou ji vštípil Aedan, nicméně také v podobě jakou ji vštípili Bohové, pomáhající Aedanovi s tímto obřadem. Stvořili bytost nádhernou a silnou, dokonalou družku, pro někoho, jako byl Aedan. Problém však byl v tom, že nedomysleli její pravou moc. Neměli ani tušení, kolik síly se v ní skrývá. Aedan zprvu okouzlen svým dílem se nemohl nabažit její přítomnosti. Hrůznou podstatu toho co stvořil, si uvědomil až mnohem mnohem později. Bezejmenná přišla na tento svět vábena mocí a silou a možností realizace své podstaty. Aedan si přál družku, Bohové zase dokonalou zbraň. Ona se stala tím vším. Esence, jež byla její podstatou, byla zosobněnou destrukcí a chaosem, byla přivolána za účelem ničit a to se rozhodla do posledního detailu splnit. Nejprve hrála svou hru, hru loutky, plně oddané Aedanovi a Bohům. Pomalu však již spřádala plány a krom armády, kterou tvořila za účelem vyhubení Titánů, tvořila i druhou, neméně početnou a děsivou, která měla zničit Bohy i Aedana. Ten, naprosto zamilován a oddán své družce, v osudný okamžik prozřel. Bezejmenná vypustila své hordy a svět se ponořil do zkázy. Titáni umírali koseni bestiemi, jimž nemohli vzdorovat ani oni samotní. Umírali a v zoufalém pokusu o záchranu zavolali na pomoc mne. Zběsilá síla, jakou démoni vládli, však zaskočila i mne. Vládli mocí, jež čerpala podstatu ze samotné Bezejmenné a já byl proti nim více než bezbranný. Zpomalil jsem jejich příliv a pomohl posledním Titánům se ukrýt tak, aby jejich přítomnost nebyla odhalena tou, jež je chtěla zničit. V tu chvíli se zdálo, že Bohové vyhráli. Ale jejich nadšení netrvalo věčně. Bezejmená vypustila do světa další ze svých monster a obrátila je proti nim. Bohové se kupodivu drželi poněkud houževnatěji než Titáni a dokázali se stát relativně silným soupeřem pro její bestie. Nedokázali však vzdorovat jí samotné. Postavila se jim sama a byl by to rychlý konec, kdyby se ji nepokusil zastavit Aedan. Ten, když viděl zkázu, jakou pomohl přivést na náš svět, se postavil proti ní. Ta bitva mezi nimi měla epický rozměr, celé země se nořily pod vrstvy žhavé lávy, propadajíc se pod úroveň zemského povrchu, stejně jako se na jiných místech z moře vynořili nové kontinenty. Celý svět byl rván na kusy a drcen jako pomeranč v železné pěsti a zcela jistě by došlo k jeho úplnému zničení, kdybych nezasáhl já. Aedan v tu chvíli již polomrtvý vyčerpáním prohrával bitvu o náš svět, ale zároveň pomohl Bezejmennou zdržet natolik, abych stihl podniknout jistá opatření, která zajistila přežití tohoto světa. Teprve poté jsem se mohl do bitvy naplno zapojit i já. Jak víš, výsledek byl takový, jaký byl. Bezejmenná odtáhla na místo, které kdysi bývalo jedním z mých světů, místo, které bylo jedním z mých prvních pokusu stvořit svět jako je tento. A na tom místě je dodnes, ačkoliv se neustále snaží o návrat a jejím dětem se to daří čím dál tím častěji i uskutečnit. Bohové mne pak věznili a já ztratil pojem o mnohých věcech, jež se mezi tím udály. Vyslýchali mne a pokoušeli se i mučit, čerpat mou sílu, ale vše marně. Nepochopili jak má i esence Bezejmenné fungují. Pak jsem se ztratil a oni mne již nenalezli, tedy pokud jsem o to já sám nestál.“
„No dobře, ale jak s tím vším souvisím já?“ Marka již dále nebavilo to celé chození kolem horké kaša a chtěl vědět, jaké s tím vším má dočinění on.
„Och ano, nechal jsem se trochu unést vyprávěním… Ty můj milí, s tím souvisíš takto: Jsi synem Aedana a Bezejmenné.“
„Cože?!“ Vykřikl Marko a ozvěna tohoto úleku se nesla ještě hodně daleko mezi strmými kopci, kde nyní seděli.
„Tiše chlapče, a poslouchej.“
„Ale to přece… Jak?“
„Tiše jsem řekl.“ Ukončil Tarr jeho snahu skočit mu do řeči a pokračoval: „Bezejmenná se pojistila pro případ, že by ji Aedan v rozhodující chvíli opustil a počala s ním dítě, které mělo být jejím nejsilnějším démonem, neboť by jej mohla formovat podle své vůle již ve svém lůně. Nutno říct, že to pro ni byl těžký úkol, neboť nosit v sobě plod smíšených esencí bylo více než náročné. V oné bitvě jí to oslabovalo, ale zároveň jí to dávalo určitou moc. Vlastně ani nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně pro průběh celého toho střetu. Co vím však je to, že oním dítětem jsi ty. V rozhodující chvíli se totiž odehrálo toto: Bezejmenná ve snaze oslabit můj a Aedanův společný útok, využila jeho oslabení a nepozornosti a doslova vyrvala jeho duši z těla. V tu chvíli jsem však já udělal něco podobného a vyrval jsem jí z lůna tebe. Její bolest byla tak strašlivá, že musela prchnout a stáhnout se na onen svět, o němž jsem ti vyprávěl. Aedan byl mrtvý a já natolik vyčerpán, že jsem nemohl než padnout a čekat, až mne Bohové bezvládného zajmou. Tvou duši-esenci-podstatu, říkej tomu, jak chceš, jsem však uložil do sebe. Nosil jsem tě v sobě tak dlouho, dokud jsem si nebyl jistý, že nadešel čas. Tvá matka, tvá biologická matka, byl člověk, ale počala tě se mnou. Vstoupil jsem do jejího nitra a uložil v něm tebe. Tak jsi se mohl konečně dostat na tento svět. Tvá lidská schránka, tě měla omezit a po určitou dobu ti zabránit se stát tím, čím ve skutečnosti jsi. A to se také podařilo. Nicméně jsem nemohl předpokládat, že se tvá rodina, tvá biologická rodina dostane do střetu s démony, kteří ji napadli, jak doufám zcela náhodně. Tebe v tomto útoku však ušetřili, pravděpodobně si nebyli jisti tím, kým vlastně jsi, neboť z tebe vyvěrá i jejich podstata. Ty můj milý jsi totiž plodem Bezejmenná stejně jako Aedana, jež byl tou nejčistší a nejmocnější bytostí mé vlastní krve a podstaty. Jsi tím, kým ani já ani Bezejmenná nikdy být nemůžeme, jsi spojením nás obou. A jsi také tím, kdo jednou spojí naše světy v míru nebo je oba zničí. Ale k tomu povede ještě dlouhá cesta a ty se budeš muset mnohému naučit. A první z těch věcí bude to, jak se stát tím, čím ve skutečnosti jsi. Chceš tak učinit?“ Tarr se zadíval hluboko do Markových očí a nalezl přesně tu odpověď, jakou očekával.
„Ano… chci, cítím, že to chci…“