» Bad job I. » Posted by Tomáš Wojnar
Nesnáším svou práci. Je vážně odporná. Ale… když já jsem v ní tak zatraceně dobrý. Tak co mám dělat? Přestat se živit tím, v čem jediném vynikám nad ostatními? To těžko…
Je čtvrtek, venku prší a mně se po včerejší probdělé noci chce vážně ale vážně spát. Sedám si do kouta, zády k rohu místnosti. Získávám tak přehled o všem co se přede mnou děje a přitom mám krytá záda, takřka ideální pozice. Jediný její problém tkví v tom, že přesně takhle by se posadil každý s mým povoláním. Na tahle místa si lidé jako je pan Paweł a jeho přátelé dávají obzvláště pozor. Upřímně, ani se jim nedivím. Chytnout kulku doprostřed čela ve vlastní kavárně asi není příliš lákavá představa. Někdy však smrt přichází z mnohem nečekanějších směrů. No, uvidíme, co nám přinese dnešní deštivý den… Momentálně bych ale uvítal, aby mi ta děsně sexy malá brunetka, co tady obsluhuje, donesla jedno kafe. Pořádně teplé a husté tak, aby v něm stála lžička sama.
„Kawe czy herbate?“
„Kawe, proszę… i jeden dodatkowy cukier… i kawałek sernika.“
Vážně sympatická slečna. Jen doufám, že si všimla mého špatného přízvuku. Chtěl jsem, aby vyzněl trochu rusky, ale kdo ví, možná mě bude považovat spíše za Rumuna. Každopádně, na mírné zmatení by to mělo stačit, stejně se nezdržím ani tak dlouho, abych si tu objednávku stihl pořádně vychutnat. Škoda, kafe by vážně bodlo a zdejší serniky jsou taky vyhlášené po celé Varšavě.
Á… přichází můj mladý přítel a jeho zástup goril. Obvyklý stůl, obvyklý zasedací pořádek. Šéf je pěkně v čele a zbytek? No, řekněme, že je jedno, kde sedí, hlavní je, aby nestínili tomu malému ventilačnímu okénku kusíček pod stropem. Dva z nich si mě dlouze prohlíží. Po chvíli předstíraného nezájmu se k nim obracím a na jednoho kývu hlavou. Mám tázavý výraz, něco ve stylu: Potřebujete něco? Odvrací se, bod pro mě. Chlápek v propoceném tričku, s očima podlitýma krví nevyspáním a zjevnou kocovinou pro ně očividně nepředstavuje hrozbu, nebo si to alespoň můžou myslet, ne?
Slečna mi s docela znechuceným pohledem ve tváři pokládá kafe na stolek, asi trochu smrdím potem. Ale co, kdo říkal, že tenhle job bude voňavá prácička? Sypu do hrnu všechny tři cukry a míchám. V mezičase vytahuju mobil a dělám, že píšu sms. Na displeji se mi zobrazuje záběr z kamerky v okně protějšího domu. Pěkný malý červený křížek uprostřed je místo, kam aktuálně míří hlaveň automaticky na dálku ovládané DSR-1. Pěkná hračka, to se musí nechat. Padající déšť trochu rozmazává obraz tím, jak stéká po ventilačním okénku. Co naplat, přepínám na termovizi. Obraz je hned lepší. Takhle neminu. Zajíždím lžičkou do serniku a kousek jej odlupuji. Je fakt výborný. Pomalu žvýkám a usrkávám kafe. Čekám na vhodnou chvíli…
Cíl padá k zemi a jeho hlava teď připomíná prokoplý balon. Jen o zlomek vteřiny později jej v pádu doprovází i zvuk tříštícího se skla ventilačního okénka. Bodyguardi tuhnou na místě jen na malý okamžik. Ještě než tělo dopadne, tři z nich vybíhají směrem ke dveřím a zbylí dva se hrnou k mrtvole. Jsou rychlí, dobře vycvičení. Servírce dochází, co se stalo a s hysterickým řevem se hroutí k zemi. Tři jsou venku, dva uvnitř. Gorily se teď dívají na mě. Snažím se vypadat vyděšeně, ale moc mi to nejde. Mačkám signál pro odpálení a dům naproti se otřásá výbuchem. Plastová konstrukce automatického systému zaměřování by se tím měla rozpustit, stejně jako většina DSRky. Oba muži se instinktivně otáčí směrem, odkud přišel výbuch. To je má chvíle. Z batůžku, který mám u nohy, tiše klouže má CZ 85 a míří přesně. Na ex dopíjím kafe a hrnek házím do baťohu. Hned za hrnkem následuje sernik i s talířkem a lžičkami. Ne že bych jich měl doma málo, ale přece jim tu nenechám své DNA. Zadní výlohou prahazuju stůl a mizím v jedné z bočních uliček ještě dříve, než se zbylí bodyguardi vrací do kavárny. Hotovo, tedy téměř. Ještě v uličce si strhávám paruku, falešný nos i „polský knírek“. Sundávám propocené tričko a z pečlivě smotané igelitky vytahuju jiné.
„Mordestwo!“ Slyším ještě čísi tlumený hlas ve chvíli, kdy vcházím za další roh.
No jo, vražda… tak už to na tomhle světě chodí.