» Bad job II. » Posted by Tomáš Wojnar
Má práce není nijak složitá. Řekněme, že jen vyžaduje dělat to, co je aktuálně zapotřebí. Ať už pro toho anebo onoho… Složitější je bezpečně přijmout zakázku a stejně tak bezpečně si za ni nechat zaplatit. Má práce je v tomhle dosti specifická, nikdo by neměl vědět, čím a jak se živím. A už vůbec nikdo by neměl vědět, kdo vlastně jsem. Zrovna dnes, je takový „výplatní den“. Ráno vystupuji z vlaku a autobusem se přesouvám do centra. Malé městečko, odhadem tak deset až patnáct tisíc obyvatel, víc ne. Malé a dostatečně zapadlé. Má však jednu věc, kterou potřebuji: kavárnu – veřejnou, ne moc využívanou, ale hlavně… je v ní přístup k netu. Půl hodina surfování tu vyjde na nějakých 15 Kč, pakatel. Vcházím, platím a sedám si k nejzapadlejšímu kompu. Najíždí to pekelně pomalu, ale na přečtení mailu to stačí. V mé práci je třeba zachovávat ostražitost. Poštu si vybírám a odesílám vždy na veřejném místě, nikdy nechodím dvakrát na stejné místo. Je třeba cestovat. Někdy jedu kvůli poště i několik tisíc kiláků. Nemám v tom systém, ráno se prostě vzbudím a náhodně zapíchnu prst do mapy. Naposled jsem takhle letěl do Panamy. Jen tak, prostě si přečíst e-mail. Vhodná jsou muzea, knihovny, kavárny veřejné wi-fi sítě nebo i herny. Jednoduše cokoliv, kde vás připojí z cizího počítače. Do USB portu vkládám svoji malou pojistku. Je to taková fleshka, jen trošku specifická. Obsahuje vše, co potřebuji, program na filtraci příchozích a odchozích dat, vlastní firewall, kterým se neprokouše ani nejnovější software CIA a vlastní prohlížeč. Jednoduše řečeno: strčím to tam a mám volný přístup ke své poště, aniž by ji kdokoliv jiný mohl číst. Po chvilce ověřování se mi na fleshku stahují ta data, která potřebuji – specificky označené
e-maily klientů. Všechna pošta chodí na veřejné e-maily, mám jich přes čtyři stovky. Tenhle šikovný prográmek je všechny profičí, vyfiltruje a přečte ty, které mne zajímají. Tenhle týden jsou dva. Jeden evidentně psaný někým, kdo se mnou ještě neměl to potěšení pracovat. Jde o docela banální záležitost, nic zajímavého. Pokud neodpovím během týdne, zákazník ví, že job neberu a má hledat jinde. Pokud je ovšem práce dostatečně zajímavá po finanční stránce, není důvod ji nevzít, i když to bude nuda. Konec konců, každý občas potřebuje někoho na špinavou práci a já jsem na ni ten nejlepší. Určuji si podmínky a odesílám je zpět. Další kontakt bude za týden. Druhý mail se týká mé předchozí zakázky. Klient potvrdil pravidla předání a tak se můžu těšit na pěkný balík Éček – tak já alespoň říkám naší drahé evropské měně.
Těsně před polednem nasedám na vlak a mířím směrem: Brno – Hlavní nádraží. Do večera je času dost. Procházím se po městě, dávám si kafe, objednávám lístky na ten nejvyprodanější film ve Špalíčku a trpělivě čekám. Chvíli před osmnáctou kupuju v Tescu novou sim kartu a posílám klientovi zprávu. Hned poté kartu splachuju do záchodu. Do kina vcházím až po začátku představení, beru si svůj předem objednaný lístek a mířím do sálu. Hledám řadu a sedadlo, kde má sedět klient. Je tam, sedí na kraji a u nohou má černý batůžek, přesně podle plánu. Jdu k němu. Zvědavě si mne prohlíží, je nervózní.
„Promiňte, je to řada šest?“ Skláním se k němu. Je mou otázkou evidentně zaskočený a to je dobře.
„A… ano.“ Uhýbá mi, abych mohl projít ke svému sedadlu.
„Promiňte…“ Mírně do něj šťouchnu svou tesco taškou.
Chudák si ani nevšiml, že se jeho batůžek během té chvilky vyměnil s mým. Šustící igelitkou odvádím pozornost právě od batůžku v druhé ruce, který hned v zápětí klouže pod křeslo o tři místa dál od klienta. Původní instrukce zněly jasně: přijdeš, vyzvedneš si lístky a černý batůžek s penězi necháš v uličce. Po představení jej tam necháš a odejdeš. Nikdy své vlastní instrukce nedodržím. Nikdo nemá poznat, kdy k předání došlo, dokonce ani sám klient. A tak zatímco on nervózně pokukuje po batůžku a hlídá ho během celého filmu, já už s pravým batohem i penězi v něm sedím o tři sedadla dál a vychutnávám si nový film. Hned po skončení, když se lidé začínají zvedat, vkládám batůžek do tesco tašky, aby jej nebylo moc vidět. Cestou z kina ještě vcházím na pánské záchody, zavírám se do kabinky a sundávám ze zad svůj vlastní ruksak. Měním paruku za jinou a vkládám za zuby umělohmotné tampony, které mění tvar obličeje. Oblékám mikinu a nasazuji falešné brýle bez dioprií. Tesco tašku i s batůžkem plným peněz, včetně zbylých věci cpu dovnitř ruksaku a v klidu odcházím. Na parkovišti sedám do auta a odjíždím k Intersparu, tam na záchodech měním podruhé vizáž a při odchodu nasedám na šalinu. O pět zastávek dál si vyzvedávám druhý vůz a konečně mířím domů. Těch 300.000 € za to pobíhání určitě stálo. A ano, máte pravdu, rozhodně nejsem nejlevnější. Ale mé služby za to stojí…