» Bad job III. » Posted by Tomáš Wojnar
Kafe… no konečně, už jsem myslel, že mi ho nedonesou. List novin otáčím o dvě strany dopředu, přeskakuji tím články, které mne opravdu nezajímají. Poslepu míchám černou tekutinu v šálku před sebou a vychutnávám si její vůni promísenou s kouřem doutníku pána u stolu naproti. Je pěkně, po dlouhé době dešťů vysvitlo sluníčko, i když nejspíš jen na chvíli. Mám volno, dnes nemusím nic zařizovat. Přípravy na další dvě domluvené zakázky mají buď čas, nebo jsou již hotovy. Poklidný den, který měl být ničím nerušen. Ale ne vše se vždy podaří, tak jak si to člověk přeje či vysní. Ten malý snědý prťavec v rohu mi leze krkem už třetí den. Ví, že vím, že mě sleduje a nesnaží se to ani nijak maskovat. Někde jsem udělal chybu, příliš na sebe upoutal pozornost nebo se jinak prozradil. Nevím kde, kdy ani jak… a to je na tom to nejhorší. Tím jak otevřeně mi dává najevo, co všechno o mně ví, mě staví do poněkud trapné situace. Zabít ho nemá cenu, musí za tím být víc a je nejspíš na čase se dozvědět co. Kynu na něj, aby přišel ke mně a přisedl si. Jeho potěšený šibalský úsměv prozrazuje až příliš velkou sebejistotu. Otáčím další list novin a skládám je do klína tak, abych zamaskoval žiletku, kterou celou dobu držím mezi prsty. Je to malá, ale ve správných rukou stejně nebezpečna zbraň jako každá jiná. Cizinec přichází a poklidu si sedá na protější židli, teď nás dělí jen stůl.
„Nechtěél… jsem zner’vóznit.“ Česky mluví dost lámaně, ale i snaha se cení. Francouzský přízvuk se nezapře.
„Nebojte, nervozita nepatří k mým neřestem.“ Usmívám se na něj stejně šibalsky.
„Pr’avdá, to nejspíš nepatší. Jsem Jacques Nicola Mane. Teší mě…“ Mírně se předklání, ale nespouští ze mně oči – profesionál.
„Co si přejete monsieur, Mane?“ Nechávám do svých prstů dost nápadně, vklouznout žiletku a protáčím ji v prstech, tak, aby pochopil, že nemám náladu na žerty. Ten jeho úsměv mě irituje čím dál víc.
Cizinec pokládá na stůl přede mnou naprosto černou obdélníkovou kartičku ve tvaru vizitky. Zvedá se: „À ce soir…“ během pár vteřin po něm není ani památky. Tedy krom té kartičky na stole. Přisouvám si ji blíž novinami tak, abych se jí nedotkl kůží. Je naprosto černá, bez jediného náznaku potisku. Trhám kus novin a obezřetně beru kartičku do nich. Nevím proč, ale něco mi říká, že dotknout se jí kůží, by nemusel být dobrý nápad. I ten cizinec měl rukavice.
Platím a mířím k autu. Senzor na displeji ukazuje, že se k němu nikdo nepřiblížil, mělo by být bezpečné. I tak jsem ale při startování mírně nervózní. Po pár ujetých kilometrech se mi daří trochu uklidnit, kartička v kapse mi ale pořád šeptá, že něco není v pořádku. Co chvíli po ní koukám a přemýšlím, jestli by nebylo lepší ji vyhodit z okna. Za vesnicí, kterou projíždím, mě zastavuje policejní hlídka.
„Doklady prosím!“ Nařizuje autoritativní hlas mladé důstojnice.
„Zde… provedl jsem snad něco?“ Přemýšlím, jestli jsem nepřišlápl plyn o trošku víc, než je v obci zdrávo…
„Jen zběžná kontrola. Vše v pořádku, jeďte.“
Hned za vesnicí zastavuji, černá kartička musí mít nějaký význam… Koukám do GPSky a vybavuju si, že kousek odsud mám jednu nevyřízenou záležitost. Možná dnešek nebude tak nepracovní, jak jsem si myslel. Vzadu v kufru mám ještě uniformu plynárenského kontrolora z minulého kšeftu. Použít dvakrát po sobě stejný převlek není sice moc košer, ale co už… Převlékám se a vracím se kus pěšky. Bydlí tu jeden klient, který nepochopil, že platit se má včas. Zvoním u jeho přepychové vily a čekám. Otevřít přichází dvě gorily.
„Děje se něco?“ Ptá se ten vyšší.
„Jen zběžná kontrola.“ Vzpomínám si na frázi důstojnice a musím se usmát. „Nedávno tady byly menší posuny půdy kvůli dešťům a pod vámi je hlavní potrubí, potřebuju si naměřit hodnoty na zahradě a v domě, pokud to nevadí.“
Oba na sebe chvíli koukají a pak mě pouští dovnitř, jednoho z nich mám pořád v patách. Druhý odešel někam mimo můj dohled. Stahuju kšilt čepice víc do čela, ať mě nezachytí žádná kamera a vstupuju na pozemek.
Dělám, že měřím a píšu si do notýsku. Ve skutečnosti spíš mapuju zdejší venkovní zabezpečení a hledám rozvodnou skříň. Venku není, musí být ve sklepě.
„Máte tu sklep? Plyn by mohl být i tam…“
Chlápek mě odvádí do domu a jde se mnou i po ne moc dlouhých schodech dolů do suterénu. Konečně, rozvod elektřiny. Chodím chvíli kolem a pak připichuju na spodní část malou nálož. Bodyguard si ničeho nevšiml, evidentně je už tím běháním za mnou dost znuděný. V „měření“ pokračujeme v domě. Zjišťuju, kolik dalších hlídačů má pan Vladimir ještě k dispozici. Vypadá to, že v celém domě jich je jen pět. Pohoda jazz…
„Do těch dveří ne! Tam je soukromá kancelář šéfa.“ Oznamuje mi můj doprovod. Tím pádem jsem u cíle.
Jedinou ranou do krku zarážím bodyguardovi ohryzek až k páteři. Neschopen slova či výkřiku se hroutí na kolena a v očích má takový ten tázavý výraz, který říká něco ve smyslu: „co se to sakra stalo?“. Na tu otázku mu odpovídám rychlým ukončením jeho trápení ranou loktem přímo do spánku. Pokud ho nezabije proražená lebka, tak rozdrcený hrtan a udušení to jistí. Kruté ale tiché a to se teď počítá. Rychle rozrážím dveře a dřív než stačí majitel domu cokoliv udělat, ochromuju ho svým UZI elektrickým paralyzérem. Teď se hraje o čas. Zbylé gorily si určitě něčeho všimly. V tom co vypadá, jako můj měřič je zabudovaný vysílač. Na dálku odpaluju rozvodnou síť a v celém domě vypadává elektřina. Teď si budeme hrát naslepo. Zpod vesty vytahuju svůj Glock G35 .40 SW a montuju na něj tlumič. Pro jistotu pálím ještě ránu do hlavy ležícího bodyguarda přede dveřmi. Jistota je jistota. Jednoho z hlídačů potkávám ještě v chodbě, nestačil ani mrknout. Po mém výstřelu už vlastně ani neměl moc čím. Dva další nacházím u vstupu do sklepa. Asi chtěli jít nahodit pojistky. Smůla… Poslední gorila na mě vyskočila poněkud nečekaně. Ale nejsem v oboru nový, i s ním se vypořádávám celkem rychle. Já vs. ostraha 5:0 a to je secsakra dobré skóre. Teď už jsme tu jen já a ochromený pan Vladimir. Je na čase zúčtovat.
„Nazdárek Voloďo, dlužíš mi pár drobných…“ zvedám ztuhlé tělo, házím jej na pohovku a sedám si na židli naproti něj.
„Kto ty?“ Vypadá dost vyděšeně, ještě se mu špatně mluví, proto asi ten ruský přízvuk.
„Napovím ti: 300.000 € a splatnost minulý měsíc. Už ti svítá, Voloďko?“ To zjištění v jeho očích se nedá ničím popsat. Ne, že bych se vyžíval v něčím strachu, ale jak jinak chcete naučit lidi platit včas?
„Ja zaplatit… i s procenty!“ Jo, je to obchodník, to se nezapře.
„No to víš, že to bude i s úroky.“ Usmívám se na něj. „Ale pro začátek mi můžeš podržet tohle…“ Vkládám mu do ruky černou vizitku a sleduju, co se bude dít.
Během chviličky se černá barva vytrácí a mizí Vladimirovi pod kůží. Zajímavé… Zůstává jen dobře čitelný text:
Právě se vám pod kůži dostal toxin napadající
nervovou soustavu. Během 12 až 15 hodin začne
být poškození nezvratné. Pokud chcete prežít,
buďte dnes ve 21:00 zde: •
Hmm… tak toxin, jo? To si vážně ten prťavý frantík myslel, že tu kartičku vezmu do ruky? Debil… Ta tečka bude nejspíš pod mikroskopem lépe čitelná, asi mapa nebo adresa.
„Pěkné, že?“ Ukazuji kartičku panu Vladimirovi.
„Čto ty sdelal? Suka!“ Strach v jeho očích je víc než patrný.
„Ale no tak, Voloďko, buďme k sobě milí. Dáš mi teď heslo ke svému sejfu a já si vezmu výplatu. Rozumíš?“
„Izdochni!“ Voloďa se pokouší plivnout, ale akorát se u toho poslintá, tělo je pořád paralyzováno proudem.
„Tak poslouchej, frajere. Jestli chceš přežít, měl by ses začít chovat slušně. Dáš mi heslo! A já si vezmu svůj plat… A pokud se chceš zbavit i toho toxinu, budeš dnes večer přesně o půlnoci čekat vzadu na kopci za domem s pěti miliony eur. Sám… to snad nemusím ani podotýkat. Jestli to neuděláš, odpálím dveře sejfu sám, vezmu si všechno, co tam najdu a tebe nechám pomalu chcípnout na tu sračku, co máš teď v krvi… Už ti to dochází?“ Utírám mu mezi tím kapesníkem slinu z brady.
Voloďa chvíli přemýšlí a pak jen diktuje: „8… 7… 3… 9…“ váhá…
„A poslední číslo?“
„…6…“ rezignovaně se odvrací.
Terzůrek má teda pěkně napakovaný. V hotovosti ale nic moc. Beru diamanty a hotovost nechávám na místě. Podle zběžného odhadu budou mít ty kamínky docela cenu, rozhodně budou stát víc, než kolik mi ten páprda dluží, ale to mě nemusí až tak zajímat, já jsem ten, kdo má zbraň.
„Ta o půlnoci, Voloďko… je to ve tvém zájmu.“ Odcházím klidně ze dveří. Mám čas… minimálně do devíti do večera, jen ještě prostudovat tu tečku…