» Bad job IV. » Posted by Tomáš Wojnar
Podle všeho se jedná o nějaký domek u Okříšek, je tam jakási vodní nádrž, těžko říct co je to za objekt. Každopádně to vypadá přesně na to místo, které bych si k podobné schůzce nikdy nevybral. Příliš volného prostoru kolem a málo uvnitř. Co naplat, můj malý francouzský „přítel“ je toho názoru, že mě tam bude mít jako na dlani. Nezbývá než hrát jeho hru. Za A) mě zajímá co je ten žabožrout zač a za B) mě čeká pět melounků zakončených symbolem „€“ u pana Volodi, pokud donesu protijed.
A to je přesně o pět milionů důvodů víc, proč se na schůzku dostavit. Na místo přijíždím o dvě hodiny dřív. Kontroluju terén. Domek je dobře zapadlý, stojí u příjezdové cesty, před ním malá vodní nádrž, všude pole. Kousek dál za ním je železniční trať vede pod kopcem. Z něj bude určitě dobrý výhled pro odstřelovače. Stejně tak mohou být maskovaní v poli. Na druhé straně cesty je cosi na způsob rybníčku. Jediné místo, kde má člověk přehled o tom, co na něj míří. Fakt dobrý výběr, sám bych si nemohl vybrat lépe, kdybych byl v roli lovce a ne kořisti.
Přesně ve 21:00 přistavuji auto u příjezdové cesty. Systémem termovize zkoumám okolí. Jeden záznam ukazuje na kopec, další na chatu za nádrží, třetí pole u cesty, čtvrtý prostor před budovou. Minimálně tři za čtyř signálů jsou žabožroutovi lidé. Na pravé dlani si roztírám jedno živočišné uhlí a překrývám ho indulonou, část barvy by se tak měla udržet na kůži a vypadat docela přirozeně. Stejně tak, jako zasažená kůže na ruce pana Vladimira. Vystupuju a snažím se vypadat otřeseně a unaveně. Zpod bundy vytahuju dvě pistole a pokládám je na kapotu vozu, tak, aby to bylo dobře viditelné. Pomalým, nejistě šouravým krokem mířím k budově. Zpoza stromů z ničeho nic vystupují tři postavy. Jedna z nich je žabožrout.
„Doufám, že jste měl příjemný den…“ začíná s úsměvem a po jeho přízvuku není ani památky.
„Vidím, že s lekcemi francouzštiny jsem se pro dnešní večer nemusel obtěžovat.“ Odpovídám poněkud sarkasticky a čekám, co má můj nový známý na srdci… dokud to srdce ještě má.
„Vidím, že ani tato situace vám neubírá na humoru, to je dobře.“ Chvíli mlčí a prohlíží si mou ruku. „Víte, že stejnou techniku používali již piráti v 17. století? Možná to budete znát z filmů… To co máte na ruce je pověstná „černá známka“. Jedná se o jed, který má základ v jedné z receptur voodoo rituálu v Karibské oblasti. Je pravda, že jsme si jej trochu upravili, ale to vás teď jistě nezajímá, mám pravdu?“
„Docela bych si tu historii odpustil, spíš mě zajímá, jak se toho zbavit a co za to chcete.“
„Jdete rovnou k věci, to se mi líbí. Víte, drahý příteli, dlouho jste pro nás byl hádankou a to se jen tak někomu nepodaří. Žádná identita, nikde jméno, jen ty nejmodernější postupy a technologie. Dlouho jsme si mysleli, že patříte k nějaké vládní agentuře, ale popravdě, prakticky ve všech z nich máme své lidi a nikdo o vás neměl ani ponětí. Kdo jste, říkali jsme si… Kdo vás tak dobře vyškolil? Samé otázky a žádné odpovědi. A to je můj milý přesně to, co naší organizaci nedělá dobré jméno. My máme vědět všechno a hlavně… To my určujeme, kdo, kdy, kde a jak zemře. Vrah vašeho formátu prostě nemůže stát mimo organizaci. Sólisty netrpíme.“
„Fajn, chápu, vyfoukl jsem vám nějaký kšeft, a proto po mě jdete?“
„Ale ne, ne, ne… to jste mne pochopil špatně. Nemůžete nám vyfouknout kšeft, to my ty kšefty zadáváme a vykonáváme. Jde o to, že zabíjíte aniž, bychom vám to dovolili…“
„Kdo jste?“
„A… tuhle otázku jsem čekal. Víte, jak to jen říct… Jsme… jsme ti, jež jsou všude a nikde. Jsme přízraky tohoto světa a fantazie a přesto jsme velmi reální…“
„Ušetřte mě těchhle kidů, nepotřebuji tady poslouchat vaše teatrální projevy, které zní jako vystřižené z nějakého ani ne béčkového filmu. Řekněte, kdo a co jste a co chcete ode mě!“
„…nemám rád, když mne někdo přerušuje… Ale chápu vaši netrpělivost. Nicméně, od profesionála vašeho kalibru bych čekal víc.“ žabožrout nakrčil nos a otočil se zády.
„Řeknu to jen jednou ty podělanej frantíku…“ narovnávám se, ale i přes to se snažím vypadat vyčerpaně a nemotorně „…citáty dávno mrtvých Římanů mě v téhle situaci opravdu nezajímají! Takže naposled, co chcete zrovna ode mě?“
Žabožrout se obrací a vypadá poněkud překvapeně, netušil jsem, že ho můžu tak snadno urazit.
„Překvapujete mne… víte, kdo je autorem toho citátu?“
„Nějaký talián z počátku letopočtu?“
„Dejme tomu… konkrétně Silvanus Claudius Nox, legát 27. římské legie a kat Arcani. Slyšel jste někdy snad o Arcani?“
„Měl bych?“
„Ne, vlastně by bylo dost špatné, kdyby ano… Řekněme, že se jedná o velmi starou organizaci, která již velmi velmi dlouhou dobu má co dočinění se stínovou politikou celého světa. Jak jsem říkal, jsme přízraky, ale jsme skuteční a všude, úplně všude, jestli mi rozumíte. Vy, můj milý, máte jedinečnou možnost se k nám připojit. Respektive, stát se naším nástrojem… Buď to, anebo smrt, více možností není…“
„Takže jste něco jako uskupení papalášů v pozadí?“
„Ne tak docela… jsme spíše lidé, mající zájem na tom, aby vše šlo podle naší vůle. Přidáte-li se, nebudete litovat. Ke svým běžným kšeftíkům si budete moct připočítat i trochu lukrativnější zakázky s platem řádově o dvě nuly vyšším. Odmítnete-li, pak jsme zde skončili a vy už nebudete mít ve svém kratičkém zbytku života možnost žádné další volby…“
„Víte… nemám rád, když se mě někdo pokouší vydírat. A vždy je na výběr z více než dvou možností. Takže… seru na vás!“
Z rukávů mi bleskurychle startují dva nože a noří se žabožroutovým společníkům do hrdel. Nemají šanci zareagovat. Ohromený frantík má u hlavy pistoli dříve než stačí říct „merde“. Stahuju ho k nejbližšímu stromu a opírám se zády. Všichni odstřelovači teď vidí buď strom, nebo jeho hlavu.
„Co? Jak? Ty…“ koktá.
„Drž hubu! Máš pět vteřin na to, abys odvolal své lidi. 5…“ vyděšený frantík vytahuje telefon.
„4…“ snaží se odblokovat klávesnici.
„3…“ už mě nebaví počítat a docela mě svrbí prst na spoušti.
„2…“ vytáčí…
„1…“
„Don’t shoot!“ řve do telefonu. V tu samou chvíli mačkám spoušť.
Než stačí kdokoliv zareagovat, vysílám po třech nábojích každým směrem, kde tuším odstřelovače. Kdybych kteréhokoliv z nich trefil, byl by to zázrak, ale na zmatení a vyvedení z koncentrace to stačí. Běžím k autu a naskakuju dovnitř, hned v zápětí se do něj zavrtávají první kulky. Smůla kluci, takové pancéřování nemá na svém autě ani ruský prezident. Rozjíždím se a zapínám kouřovou clonu. Ve chvíli halí celou oblast hustý dým. Vyskakuju ven a kutálím se k poli. Auto jede ještě chvíli a schytává další salvy, pak havaruje. Ze tří směrů přichází do černého odění žoldáci. Noktrovizory a kevlarové vesty. Samá lepší výbava. Ani tak si mě ale nevšímají a míří k vozu, navzájem se kryjí. Není jim to ale moc platné, už dávno stojím za nimi. Tři výstřely, tři další těla. Dneska mám svůj den, obvykle tolik lidí neoddělám ani během dvou-tří měsíců. Vyjíždím s autem z příkopu a zběžně prohledávám těla. Žádný protijed. Beru jen to, co by mi mohlo pomoct najít někoho, kdo je na tuhle organizaci napojený. Tohle určitě nenechají jen tak a já jim tímhle dávám jasně najevo, že přežijou buď oni, nebo já.
O půlnoci stojím na smluveném místě. Voloďa, značně nervózní a v dost špatném stavu, přichází sám. Nechce riskovat, myslí, že mám klíč k jeho životu.
„Imaš medycinu?“
„Máš prachy?“
„Zděs… pjať million evr…“ otvírá kufřík a nechává mě si ho prohlédnout, vypadá to v pořádku.
„Výborně, Voloďko, mám z tebe radost…“ jeden výstřel jeden další mrtvý. Není nad to začínat nový den prací…